Naděje

Dubnové sklíčko se jmenuje “Naděje”. Protože takhle nějak možná naděje vypadá - je  blanknytně modrá, jako mýdlová bublina, ve které je lapená duha. Naděje může být hluboká a definovat celou tvoji osobnost - třeba naděje, že lidé jsou z podstaty dobří. A pak je tu taková ta  běžná, každodenní naděje, že v obchodě budou mít loupáček, nebo že zítra nakonec nebude pršet. Je to napřažená ruka, která tě vede, hlas, který ti šeptá, ať to ještě zkusíš, že tentokrát to klapne. Je to úsměv tvojí spřízněné duše, ve kterém se zračí celý vesmír možností. Je to světlo v temnotě, které nikdy nevyhasíná. Protože lidské srdce chová alespoň malý kousek naděje vždycky - i když mysl ví, že všechno je ztraceno. A taková odhodlanost - ta se musí lesknout a blyštit právě takhle. Jako tohle sklíčko.